Na porodní sál a ještě o kus dál

No jako já sem si řikala, kdy už asi vylezou, že se tam už jako fakt hodně vrtí atak, ale nenapadlo mě, že to bude až tak rychlý 😅.

Na klasický úterní kontrole mi na ultrazvuku řekli, že už tam zůstávám, že budeme rodit. Málem jsem z toho lehátka spadla, jak mě to šokovalo. Vtipný je, že Vlastík se mnou ten den na na tý kontrole byl, ale půl hodiny před tim, než jsem přišla na řadu, musel odejít do práce. Takže ta novinka a padání z lehátka zbylo jenom na mě.

Čekala jsem třeba na nějaký podrobnější vysvětlení, co se jako děje, nebo tak. Bylo mi ale řečeno jenom to, že holčička má nějaký vysoký hodnoty v pupečníku (nevim čeho) a musí ven. Decit.

Byla jsem jak opařená a v takovym šoku, že první, co jsem začala řešit bylo, že nemáme povlečený postýlky pro děti a nezalila jsem tu orchidej v ložnici. Což jsem právě chtěla udělat, až přijdu domů z tý kontroly.

Příjem na předoperační oddělení na “sekci”

Nic hele, poslali mě na příjem a z rozhovorů, který mezi sebou jednotlivý oddělení (celkem asi 3) vedly, jsem pochopila, že mě zařadí do programu na sekci na další den. Nabrali mi krev na předoperační vyšetření, pro jistotu mi pak vůbec nic neřekli, abych třeba jó nebyla informovaná a nechali mě bejt.

To mě na tom vysírá nejvíc. Nikdo mi nic neřekl, nikdo mi nic nevysvětlil. A tak jsem se prostě jenom uklidňovala tim, že kdyby to bylo nějaký vážný a akutní, šla bych na ten sál hned.

Vlastík mi pak dovezl všechny věci a zůstal tam se mnou až do večera.

Večer jsem dostala dva čípky na vyprázdnění a spala jsem asi tak 00 prdlačku, jak jsem byla nervózní. Mimochodem ty čípky moc nešlapou teda. Já jsem očekávala teda klystýr, ale při dvojčatech se klystýr nedělá. Proč? To mi pro jistou taky nikdo nevysvětlil.

Celou noc mi o v hlavě neuvěřitelně jelo a šrotovalo. Těch asi 300 stupňů venku tomu taky moc nepřidalo.

Ráno v 6 nás (na pokoji se mnou ležely další dvě maminy, který přišly na plánovanou sekci) vzdudily sestřičky a šly jsme zkontrolovat k nějakým jiným sestřičkám ozvy dětí. To rvalo cca 5 minut komplet celý i s přesunem.

Čekání na Godota a pak taky čekání a čekání

Jelikož jsem byla zařazená do programu neplánovaně, neměla jsem za sebou “pokec” s anesteziologem. Ten mě tedy čekal ráno po kontrole ozev. Anestezioložka se mě ptala na nějaký klasický věci o mym zdraví a pak jsme řešili, jestli budu chtít spát úplně nebo si to dáme s epidurálem a já se kouknu na děti. Mohla jsem si vybrat. Já jsem chtěla určitě vidět děti a ideálně je i přiložit. Přiložení / bonding se ale říká prej až úplně na sále.

Noa pak už bylo jenom a jenom čekání. Cca před 9 přijel Vlastík a čekali jsme, až na nás přijde řada. Tim, že jsme byli neplánovaný nám nikdo nebyl schopnej říct, v kolik hodin příjdem na řadu. “V kolik přijdem na řadu”. To zní jak kdybysme čekali někde frontu na banány, žejo…

Každopádně co vim, tak že od toho rána to začalo bejt fakt peklo, protože jsme furt jenom čekali a čekali a já byla vystresovaná tak, jako nikdy v životě snad. Protože jsem prostě nevěděla.

Cca hodinu “před” mi přišla sestřička nechat vykapat antibiotika a pak to KONEČNĚ přišlo. Dostavila se informace, že cca za půl hodiny přijdu na řadu. Ta informace stála sice za starou bačkoru, pač to nebylo půl hodiny, ale hodinu a půl, ale hodinky holinky, obojí se natahuje, žejo.

Nic hele, berem jakoukolv informaci, každej záchytnej bod dobrej.

Jedeme na sál

Tak je tu, jedem na sál.

Před pokoj přijel sanitář s lehátkem o rozměru asi tak 160x40cm, na který jsem se měla vyšplhat. Bylo to strašně fajn, protože jsem na sobě měla andělíčka, kterej mi byl púřes to břicho logicky malej a koukala mi celá prdel. Ale tak sanitář byl gentleman a zakrejval mě, jak to bylo možný. Zlaťák.

Jeli jsme na sál a Vlastík byl celou dobu se mnou.

Jeli jsme asi 2 výtahama až před sály, kde nás s Vlastíkem rozdělili. Toho na sál pak pouštěli jinym vchodem.

Před sálem jsem si přelezla na jiný leháko, do kterýho mi pomáhal zas jinej sanitář. Rozměr lehátka byl zhruba tak stejnej jako ten, na kterym mě přivezli, jenom bylo trochu měkčí. Hastens hadr.

Pak ke mně přišla sálová anestezioložka (jiná teda než ráno) a ptala se mě jaký beru léky, jaký je počasí, jak se mam atak. Ne, prostě klasika, spíš si jenom kontrolovala, jestli to, co má napsaný v nějaký kartě, jí sedí.

A pozor! Řekla mi, co se bude dít, co se mnou budeou dělat a jak to celý bude probíhat!!! ÚŽASNÝ!!!

Příjezd na sál a epidurááál

Dovezli mě na sál, kde mě jako první věc zavedli čůrací cévku. Nikdy jsem v nenocnici nebyla, takže jsem nevěděla jestli o bolí nebo ne, ale byla jsem tak vystresovaná, že mi o bylo uplně buřt. Bylo to takový nepříjemný. Jako silnej zánět močáku, ale to bylo jenom na chvilku.

Pak mě posadili a řekli mi, že mi teď do páteře píchnou umrtvovací injekci a pak ten epidurál. Tu injekci píchala ta anestezioložka a celou dobu mi říkala, co ucejtim. Že to štípne, že to bude trochu pálit atak.

A pak přišel na řadu ten epidural. Ta injekce nebolí, ale je to strašně nepříjemný. Tak jako štípe, pálí a je o takovej divnej tlak, kterej se začně rozjíždět po páteři do nohou. Ty začnou brnět a tak divně najednou odumírat. Vlastně mi to přišlo fascinující :D.

Do jedný minuy jsem přišla uplně o nohy a měla jsem pocit, že žádný nemám. Strašně divný. Od místa vpichu dolů jsem necejtila NIC.

Položili mě na záda a v tenhle moment ke mně přišel Vlastík. Měl moc fešnej zelenej obleček. Mně už asi něco kolovalo v žilách (asi konečně něco na utlumení), takže jsem měla lehkou mlhu, ale slyšela jsem, jak na mě Vlastík mluví, říká mi, že je u mě a že se ho mam chytit. Pak mi před obličejem roztáhli plachtu.

Na sále bylo docela dost lidí. Já myslim, že třeba 9. Doktoři, sestřičky, možná i studenti, nevim, mně to bylo stejně buřt :).

Jako poslední přišel na sál doktor, kterej přišel k mojí hlavě, představil se mi a řekl mi, že dnešní operaci provede on a že jdem na to. Za chvíli mi řekl, že zkusíme citlivost a zeptal se, jestli něco cítim. Cejila jsem takový “šimrání” na břiše. Doktor mi řekl, že šimrání je perfektní, a že se do toho dáme.

“RODÍME”

Jono. Bolest jako takovou jsem necítila vůbec, ale tlaky, škubání, trhání a hlavně to, jak mi “pumpnuli” zezhora břicho, jsem cítila hodně výrazně teda. Pumpnuli myslim tak, že mi na něj zatlačili, aby děti dostali níž. Tady se mi začalo dělat hrozně špatně a měla jsem žízeň. Vlastík na mě furt mluvil , říkal mi, ať se ho držim a přivolával mojí pozornost k němu. VELKÁ POMOC!!! Anestezioložka řekla něco o efedrinu, Vlastík něco o tom, že ten modrej obličej už nemám a mně se přestalo dělat zle.

Asi tak do pěti minut od tohodle všeho byla na světě Zuzanka.

Slyšeli jsme jí plakat a říkat doktorku. S Vlastíkem jsme se na sebe podívali a začali se smát a jenom říkat “Už je tady, máme holčičku!” Ukázali mi jí za tou plachtou a odnesli čistit, vážit atak.

Pak hned pokračovali a minutu na to byl na světě Adámek. Toho jsem slyšela, jak byl nalokanej vody a snažil se nadechnout. za pár vteřin začal plakat i on a bylo to. Zase mi ho ukázali v rychlosti u hlavy a odnesli vážit, čistit a nevim co.

Vlastík byl s dětma u vážení a čištění a mně mezitim čistili šili a nevim, co tam dělali, sem tam měla tu plenu. Škoda, bych se mrkla, viď :D.

Za chvilku pak přišel Vlastík a sestřička s dětma. Zuzanku dala do ruky Vlastíkovi a Adama mi dala na hrudník.

Zašít, díky a čau

Jakmile “to dokončili”, přišel ke mně zase ten doktor a řekl, že operace proběhla v pořádku a že moc gratuluje.

A pak jsem se zase ocitla na tý chodbě, kde jsem si přelejzala na tu Hastens sálovou postel a měla se svalit do postele Linet, která se mnou odjela na JIP. To už jsem sama teda nedělala, pač jsem necejtila ty nohy. Už vím, co obnáší práce sanitáře :).

“Pobyt” na JIP

Po příjezdu na JIP mi dali kapat oxytocin, kterej stahuje dělohu a něco na bolest. To ale než začalo šlapat, tak jsem musela tak 20 minut vydržet. To bylo dlouhých 20 minut :D.

Na JIPce jsem byla do druhýho dne, i když mě chtěli převézt na normální oddělení ještě ten den. Buď ale nepotřebovali moje místo, a mohli mě tam nechat, nebo někdo usoudil, že po dvojčatech bych tam mohla / měla zůstat dýl. Nevím. Pro změnu.

Na JIP to nebyla žádná pohoda. Musela jsem docela makat. Celkem rychle chtěli, abych se začala hýbat. Natahovat nohy, protahovat špičky, přetáčet kolena ze strany na stranu a dokonce se otáčet na bok. Na bůček jsem se teda neotočila, to jsem uplně nekousla, ale ty nohy celkem šly.

V noci se mi v hlavě honily furt nějaký pohádky. Slyšela jsem v hlavě, to, co jsem si myslela, že si lidi kolem mě povídaj a pokaždý, když pípla kapačka nebo se mi začal měřit tlak, jsem se tak příšerně lekla a zaťala všechny svaly, že jsem myslela, že jsem si roztrhla tu sešitou dělohu. Hehe. Nerozthla. Ale strašně to bolelo.

Druhej den ráno už jsem se ale otočit musela, pač jsem si musela sednou a zvednout se. Naštěstí mi teda alespoň sestřička řekla, jak to mam udělat. Hodnááááá…

To bylo docela vtipný, protože mě viděla, jak se tam o to nějakym stylem pokoušim, a vůbec mi to nejde. Tak mi řekla, že co tam vymejšlim, že se mám prostě uplně normálně otočit. Nojo, jenomže já jsem se vlastně “normálně” neotočila skoro poslední 3 měsíce, protože už to nešlo. Takže jsem u toho zřejmě vypadala jak žirafa, co se snaží postavit na nohy.

Pak přišla rehabilitační sestřička, která mi pomohla se zvednout a dobelhat se k umyvadlu, kde jsem si vyčistila zuby a opláchla si obličej. Hele kosmetiku jsem s sebou neměla, ale myslim, že bych na ní vůbec neměla náladu :D. Divný!

Pak mi dali snídani, na kterou jsem jenom koukala a zhruba za hodinu mě odvezl sanitář na křesle na klasický oddělení.

Příjezd na “P1” AKA klasický oddělení

…noa tady už si mě převzaly sestřičky teda z klasickýho oddělení. Odvezly mě na pokoj a uložily do postele. Nebo teda řekly mi, ať se uložim do postele :D.

A tady už to fičí, že až. Jako první věc mi vytáhli tu čůrací cévku, vstávání už je tedy samozřejmost a v ideálním případě už by vám hned první den už do pokoje dali děti a starej se (ale tak to jsme teda odložili :D).

První dva dny mi vozily děti jenom v době krmení, abych zkoušela přiložit, ale protože jsou majinký, musely se stejně dokrmovat, a tak mi je zase odvážely.

Dohodli jsme se, že první dvě noci si děti nechaj u sebe, abych mohla odpočívat. Původně mi je chtěli nechat na starost už po prvním dni, ale to jako uplně neklaplo. Nemohla jsem ani pořádně stát, chodit, natož třeba přenášet děti atak. Na to jsem se fakt necítila dostatečně zodpovědná. Tak jsem “zodpovědně” řekla, že potřebuju prostě helfnout.

Některá sestřička byla chápájící, některá na mě koukala jako jestli jsem se neposrala. Ale dobrý. naposledy mi je přivezli o půlnoci a pak až před 6 ráno, abych zase zkusila přiložit.

Třetí den už mi je ale nechali i na noc. Naštěstí se mnou mohl v pokoji být Vlastík. Bohu dík, protože na mě přišla celkem slušná poporodní depka nebo blues, jak tomu říkaj, a cejtila jsem se dost na hovno. Strach, nejistota, úzkost a 36925 dalších zvláštních emocí k tomu.

Pátý den nás pustili domů.

Strašně jsem se těšila a když jsme se balili, byla jsem taková vztekle nervózní, že už odtamud chci bejt pryč. Přitom se mi tam nic tak děsivýho nedělo, ale už jsem toho všeho měla plný zuby a chtěla jsem prostě domů a mít klid.

Císař je v pohodě, řikali…

Asi to těžko porovnám s normálním porodem, ale v pohodě mi to teda moc nepřišlo.

Nejenom proto, že ta samotná operace neni příjemná, ale to, co po ní následuje, neni zážitek, kterej bych si teda nutně potřebovala zopakovat.

Dneska jsem 12. den po “porodu”. Břicho už skoro nebolí, ale “vím o něm”. Nic strašnýho. Už bych šla dokonce i ven na prochajdu. Břicho se pomalu změnšuje a svědí :D – to je prej dobrý.

Ale je to všechno takový… divný. Máme tady v bytě dvě děti. Jsou naše. jsou dvě. A jsou malý. A oni tady předtim vůbec nebyly. A teď tady jsou…

Spoustu věcí se děje, ale to je spíš téma na šestinedělí, o kterym třeba něco napíšu, až to šestinedělí budu mít za sebou. Třeba :-).