No. Zhruba od 15. měsíce věku dětí, se u nás doma vystřídá několik mnoho set tisíc druhů emocí. Dneska je dětem 26 měsíců a řekla bych, že je to stále intenzivnější. Holy shit... Což jako je z vývojovýho hlediska víc než dobře, ale z toho mýho bych řekla “to by se z toho člověk posral”. 

Nespočítám, kolik takových situací denně máme, ale jsou různý. Například: 

🤷🏻‍♀️ Odbočila jsem doprava místo doleva, projela kolem nás policie, ne sanitka, dala jsem dětem vidličku bez Mikimauze, neúmyslně jsem zaměnila Zuzančin talířek za Adámkův, otevřela jsem dveře moc brzo, vůbec že jsem jako otevřela dveře… a tak dále a tak dáááále. 

Nedávno jsem na Instáči zveřejnila post o tom, kolik jsem v květnu přečetla knih – byly 4. Přišlo mi několik zpráv (celkem 3 😂, ale dělejme, že jich bylo 300, zní to líp), kde beru tolik času na čtení a jak dokážu číst s dvouletýma dvojčatama.

Nikdy jsem nebyla člověk ponořenej do knih, vášnivý čtenář nebo kdesi cosi. Ale sem tam jsem něco přečetla. A ráda! Hele, přečetla jsem třeba všechny knihy Harryho Pottera, skoro na jeden zátah 😁. Na dovolený jsem vždycky přečetla tak dvě až tři knihy (to má bejt že jako hodně, kdyžtak).

Co jsem začala pracovat v reklamní agentuře, naskočila jsem do rychlíku, kterej svištěl rychlostí dopravního letadla. Všechno se dělo šíleně rychle. Tohle tady tamto, sem tam, podívat, poslat, na schůzku. Kromě mailů, tasků v basecampu, Instagramu a Facebooku, jsem nečetla fakt vůbec nic.

Neřikám, že je to nepsaným pravidlem, ale je skoro pravidlem, že když mi někdo volá, koukám se na displej telefonu, jak mi někdo volá.

Někdy zavolám zpět obratem, někdy za hodinu, někdy až další den. Nebo dva.

V dnešní době je skoro neslušný nevzít telefon.

Důvodu může bejt 1950. Například: Meju dětem zadek. Balim věci na ven. Nakládám děti do kočárku. Mam dvě minuty, kdy jsou děti zabavený a chci je pro sebe. Děti spí. Piju kafe. Vyhlížím kosmickou loď a nechci změškat její přistání. Koukám na seriál. Čtu si knihu. Vyvíjím lék na rakovinu. Jsem na záchodě.

Kdo chodí na terapii, je blázen. Kdo chodí na terapii, ztrácí čas. Kdo chodí na terapii… doplň sama.

Nooo, to je taková ta klasika, kterou by nám řekla většina našich rodičů. Je mi necelých 35 let – pro orientaci v čase.

Dneska díky všem různým informacím, výzkumům a nevim čemu všemu, už se tenhle stereotyp trochu mění, ale stejně: Když ti někdo řekne (a pokud ti vůbec to řekne), že chodí na terapii, vzbudí to v tobě zvědavost, co se tomu člověku asi stalo. Nebo?

Beru si do ruky houbu a jdu termín “terapie” trochu vyčistit.

Uběhly dva roky. O tom, co se dělo mezi prvnim a druhym rokem se moc nemluví. Chápu proč. Protože je to strašný. Druhej rok už ale začíná bejt o něco málo lepší. Článek pro vechny maminky, které se potýkají s trápením mezi prvním a druhým rokem. Takový povzbuzení. Nebo pochopení? Nebo vysvětlení? Nebo nic z toho.

Že budem děti očkovat jsme věděli vždycky. Když jsme po prvním očkování zjistili, že zřejmě patříme do skupiny, která má dost reaktivní děti na vakcíny, začala jsem hodně řešit co s tim. Nikdy nebylo téma přestat očkovat. Ale začala jsem se štrachat v homeopatii a sestavila si takový kombo, který nám dost možná hodně pomohlo. A tady vám ho detailně popíšu 😉

Chtěli jsme mít všechno. A tak jsme nakoupili všechno. A polovina byla uplně k ničemu. O-OU. Dala jsme dohromady 10 věcí, který nám byli fakt k ničemu a pořídili uplně zbytečně.

ROK života s dvojčatama.Co se všechno stalo, změnilo, co je na prd a co je zase skvělý. V bodech 😉

Když jsem prožívala šestinedělí, zjistila jsem, že o tomhle období vim leda tak velkou bačkoru. Což nebylo uplně ideální, protože mě poměrně dost zaskočilo, jak náročný období to je. Kdybych si mohla zpětně něco poradit, bylo by toho dost. Ale nejvíc bych si asi poradila, ať si o tom něco zjistim, abych nebyla taaak zaskočená.

Existuje mnoho chytrých seznamů a rad co vzít a nevzít do porodnice. Nejsou špatný, ale za mě k nim chybí nějaký lepší info. Já mám teď zcela naprosto čerstvou zkušenost z porodnice v Praze v Podolí a nějaký info jsem k tomu za sebe doplnila. Co jsem potřebovala, v jakym pořadí jsem to potřebovala, co je Podolský balíček atak. Pokud to taky řešíš, rozklikni a čti. Pokud se to neřešíš, tak čti taky :-).

Tak jsme chtěli bejt dopředu připravený (nebo teda hlavně já), nakoupili jsme spoustu věcí a když jsme si přinesli děti domů, zjistili jsme, že nééé všechno byl uplně dobrej nápad. Spoustu rad jste nám dali i vy na Instáči, tak jsem to sepsala dohromady a posílám dál do světa :-).

Šla jsem na plánovanou kontrolu do Podolí, ale už si mě v tam nechali s tím, že druhej den jdu na sekci. Co se dělo od momentu, kdy mi řekli, že tam zůstávám až do odchodu z nemocnice, jsem sepsala hýr.

Předevčírem jsem lítala po bytě, měla jsem roupy jak bych něco dělala a dala si nějakej výlet a cejtila jsem se dobře. Včera jsem se vzbudila s ukrutnýma bolestma zad a málem jsem se rozbrečela bolestí. Nevěděla jsem jak si mam sednout, lehnout, kleknout, abych si alespoň trochu ulevila. Nešlo nic.

Do narození dětí zbývá pár dní. A je to fakt hodně zvláštní pocit… Pokusila jsem se ho hodit na pejpr. Nebo teda… No chápem.

Jono. Poslední týdny jsou na prd. Nevim, jak s jednim dítětem, ale se dvěma žádná hitparáda. A to já mam ještě to štěstí, že mám komplet celý těhotenství bez zdravotních komplikací a nemusim ležet v nemocnici.

ALE!

Když někomu řeknem, že čekáme mimino, reakce lidí jsou víceméně klasicky nudný – jé, gratuluju, to je hezký. Pak ale v závěsu přichází další reakce, který, co jsem tak odpozorovala, mají 3 fáze. Ty fáze jsem seřadila sestupně podle debilnosti.

Fáze: Zjištění, že se jedná o bejby

Fáze 2: Zjištění, že se jedná o dvě bejby

Fáze 3: Nejdebilnější reakce hodná nakopání do prdele

Vysvětlim.

Šla jsem na pravidelnou kontrolu k doktorovi, když mi najednou řekl tu historicky významnou větu: “Jsou tam dva, jsou to dvojčata”. Asi jsem měla bejt nadšená... žejo… ?