DVA roky
Většina článků, blogů a nevim čeho všeho píše spíš o tom, jaký to je od dvou let. Dobře, tak třeba od roku a půl. Už docela chápu proč. Já o roce a půl psala, ale je to nezveřejnitelný 😅. Víš proč? Protože je to plný nasrání, hejtu a vlastně to neni pěkný čtení.
NOALE PROČ?
No protože (pokud jde o dvojčata), tam převažuje víc toho, co je na hovno než toho, co na hovno neni. Zhruba od roku a dvou měsíců (tedy od doby, kdy děti začaly chodit), jsem hledala záchytný body toho, kdy to bude, tvl lepší. Jestli to maj maminky s jednim dítětem stejně, nevim. Třeba jo. Nebo třeba taky ne.
Řikali mi od roku a půl. Že se to začne zlepšovat. Tak to si třeba já uplně nemyslim, v roce a půl se to, mam pocit vyšponovalo na vrchol toho, co je člověk schopen snýst a tam jsme na nějakou dobu zaparkovali. PŮL ROKU, to bylo fakt jako strašný.
Za měsíc budou dětem dva roky. A až teď můžu říct, že začínám mít pocit, že to začíná bejt trochu lepší. A mam ho (ten pocit) poměrně čerstvě. Cca týden.
Myslim, že největší vliv na to má to, že “už si celkem pokecáme”. Nechápejte to tak, že si spolu u flašky mlíka vykládáme, kdo měl na hřišti víc pokaděnou plenu a že ta zelená lopatička, co byla na hřišti U Rákosníčka, už tam není, ale vlastně jakoby jo.
Nemluví ve větách, ale rozumí všemu, co jim řikáme, na co se jich ptáme a umí nám odpovědět. Daj za sebe pár slov a my jim rozumíme, víme co tim myslí. Už si řeknou, že chtěj vyměnit plenu, že chtěj přikrejt peřinou, napít, najíst, že je něco bolí apod. Jako nebojim se říct “game changer”.
Joo, anoo, stále se potýkáme (a ještě nějakou dobu budem) s jejich nutkavou potřebou objevovat svět, na něco si sáhnout, něco si vyzkoušet a když jim to neumožníme, je to velký neštěstí… (jinak známo taky jako období vzdoru). Ale jak z toho odpadlo to hádání toho, co asi potřebujou a chtěj, je to jakoby o jednu zátěž míň. A myslim, že se shodneme na tom, že když odpadne jakákoliv sebemenší zátěž, je to dost velká úleva.
Takže pokud jsi máma dvojčátek 1 rok plus, je tohle povzbuzení pro Tebe, že se ten shit za rok zlepší.
A teď bacha, následující řádky budou plný nabombený upřímnosti bez obalu a instagramových filtrů:
Zatni zuby, protože teď to bude chvíli bolavý, zoufalý a budeš si možná i řikat, co si to tvl udělala, že by bylo snad lepší žádný děti nemít. Hele, lepší ne. Jednodužší určitě jo. A jo, i takový myšlenky občas padaj. U každý mámy. Vim to. Jen ne každá to řekne nahlas, protože se za to stydí. Chápu. Ale i takový dny jsou a tenhleten rok jich bude možná i víc než těch hezkých. Nezazlívej si to, nevyčítej si to, nejsi špatná máma. Jen je to celý fakt hrozně těžký. Noa prostě na hovno, no…
It takes a village
Znáš větu “It takes a village to raise a child” ?
Je to přísloví. Pochází z afrických kultur a znamená, že “na výchovu dítěte je třeba vesnice”.
Ve starověku, v primitivních kmenových společnostech byla výchova dětí vyloženě kolektivní záležitost. O dítě se starali nejenom rodiče, ale i příbuzní. prostě ten, kdo zrovna mohl, tak se staral.
To, že se o dítě stará máma a táta, nebo nedej bože, JENOM MÁMA, je výmysl moderní doby. Nebyli jsme k tomu dizajnovaný a neměli bychom to po sobě chtít. Pokud to neni absolutně nezbytně nutný = nemáme partnera, babičky, kamarády, kteří by mohli pomoct.
Ale co můžem udělat je, nedělat z toho samozřejmost a nechtít po sobě, abysme péči o děti zvládali bez větších obtíží nebo snad dokonce naprosto na pohodu.
Jednak je to nereálný a jednak je to nesmysl. Nejde to. Neni to v lidských silách. Znovu opakuju: “It takes a village”. A ještě jednou: “It takes a village”.
Tak si tak řikám, že když tohle přísloví vzniklo v afrických kulturách, kde jsou životní standardy trochu jinde než ty evropský, nebude to uplně zbytný, hmm…
Každopádně, abysme tenhle článek nekončili v melancholii, pojďme si dát takový to klasický rádoby pozitivní zvolání, za který by měl každej, kdo ho řekne jít do vězení, jak je příšerně debilní je, na závěr:
Je to jen období, to bude dobrý! 😂
Otřesná, uplně zbytečná věta. 🤦🏻♀️
Ne, hele… ROK. Vydrž rok a bude, začne se to zlepšovat. Držim palce a kdybys byla smutná nebo ve slepý uličce, tak mi napiš. Ať víš, že v tom nejsi sama a že mně to fakt můžeš říct 🫶
*autorství věty “It takes a village” neni známo. Výrok ale proslavila Hillary Clinton, která ho použila jako název pro svojí knihu.
