“Jsou to dvojčata”

Pravidelná kontrola na gyndě. Týden 9+0

„Pane doktore, nebude Vám vadit, když si to dneska natočim, já bych to ukázala doma partnerovi?“

Shoda náhod, osud nebo nevim co. Že jsem zrovna tenhle ultrazvuk chtěla natočit na video a pustit doma Vlastíkovi, aby si poslechnul srdíčko a viděl, jak to vlastně vypadá.

„Tak se položte, koukneme se na to.“

„No, jsou tam dvě“

Ticho…

V reakci na moje ticho doktor opět oprakuje:

„Jsou to dvojčata“

„COŽÉ???“

„No, jsou tam dvě“

Asi jsem měla plakat štěstím nebo říct, jak je to skvělý. Místo toho se mi v hlavě objevilo milion vět a vidlí typu: No to ne, to NE! Dvojčata? Já chci hezkej kočárek! Co s nima budeme dělat? A kam je dáme? A jak se nám vejdou do auta? Vždyť se z toho zbláznim, to zešílim!“

Nakonec ze mě vypadlo jenom:

„Ješiš jak se to může stát“

Bylo mi vysvětleno, že se to může stát úplně normálně, že to není za každou cenu závislý na genetických dispozicích. V podstatě mi to pak doktor oznamoval jako naprosto samozřejmou věc. No… EH… pro mě to tak samozřejmý teda nebylo.

Po opuštění ordinace jsem to potřebovala chvíli zpracovat, ale hlavně to říct svýmu muži. Ten měl ale tou dobou meeting, takže jsem se mu nedovolala a dovolala se jen mámě. Ta podle jejího mentálního rozpoložení, přemýšlela nad něčím úplně jiným. Konktérně hledala místo na zaparkování.

Když jsem jí řekla, že čekáme dvojčata, odjela prý skoro do sousedního města a úplně zapomněla, kam jede, proč a už vůbec, že hledala místo na zaparkování.

Byla šťastná. Táta byl šťastnej. Jen mně to pořád nedocházelo. Já byla v šoku, a chtělo se mi brečet. A taky že jsem brečela. Místo dvojnásobný lásky jsem si představovala ty kruhy pod očima, mastný vlasy a poblitý i vrata od chlíva. Nemáme chlív. Ale automaticky jsem předpokládala, že náš byt se změní v chlív.

Trvalo to pár dní, než jsem se z toho „oklepala“ a zvykla si na myšlenku, že prostě budeme mít dvojčata. Tyjo, myslim, že tak plus mínus týden mi to trvalo. Noa ještě dneska, když to píšu (dneska 19+3) se jim v duchu omlouvám za to, jak jsem zprvu reagovala a doufám, že je moje první odmítnutí nepoznamená.

Vůbec si už neumíme představit, že by to mělo být jinak. Že bysme čekali jen jedno.

To video, kde jsou zaznamenaný všechny moje zděšený reakce, zavřu někam do sejfu, aby ho nikdy neviděly :D. i když teda u toho byly a všechno slyšely, ale co kdyby, žeo…

Mimochodem, musíme pořídit ten sejf…