ROK
Je vtipný, jak nám lidi řikaj: “Nejtežší je ten první rok, pak už je to lepší”. A teď, když jim je teda ten rok, tak zas slyšíme “No to ještě tak rok, rok a půl a bude to dobrý”. Předpokládám, že tahle hra se hraje do 18, ne?
Rok. Náročnej rok, ale vlastně z toho všeho, co jsme zatim poznali to bylo to nejsnazší. Myslim, že teď to teprve začíná bejt fakt náročný. A já si třeba v jejich 4 měsících, kdy v podstatě jenom leželi na místě a maximálně se otočili na bříško, myslela, jak je to hrozně náročný, a že až jim bude rok, bude to určitě lepší. HAHAAA, tak určitě 😀.
Tak na co všechno jsem za ten rok teda přišla…
Objevil se strach, kterej už údajně nikdy nezmizí.
Počet až nesmyslných katastrofických scénářů, který v hlavě dokážu vykonstruovat, je hraniční s Tarantinem.
Ztratila jsem velikej kus sebe. Opravdu hodně velkej a těžko se s tim smiřuju. Nemůžu co chci, kdy chci a jak chci.
Nemůžu se zbavit pocitu, že mi pořád někde něco uniká (FOMO syndrom) – v mym případě je to práce.
Když člověk nemá kamarád(k)y s dětma, je to na hovno. Nemáte s kym ty posraný plíny rozebrat. A ač se to zdá trochu směšný, je to problém.
Jsem v podstatě neustále sama, viz bod výše.
Kdyby náš vztah s Vlastíkem neměl hodně silný základy, nevydržel by.
Poznámky typu “žij jako si žila předtim, jen máš prostě dítě”, mi lezou na nervy, protože je kurva velkej rozdíl, jestli máš jedno dítě nebo dvě.
Bez pomoci bych se neobešla. A jsem si skoro jistá, že nikdo. A kdo je z jakýhokoliv důvodu na dvojčata sám, téměř balancuje na hranici přežití. Možná ani ne tak fyzickýho (tělo a hormony nám neskutečně pomáhaj), ale mentálního.
Nenávidim nevyžádaný rady od někoho, kdo má jen jedno dítě nebo dokonce žádný.
Než jsem měla děti, byla jsem hrozně chytrá jak a co budu nebo nebudu dělat nebo V ŽÁDNYM PŘÍPADĚ nebudu měnit. Byla jsem vlastně nejlepší máma, než jsem se mámou stala. Všechno jsem změnila. Nevymyslíš to, nenaplánuješ to, nanařídíš si to.
Bezohlednost lidí, kteří parkují na parkovacích místech vyhrazených pro rodiny s dětma je jedna z věcí, kdy jsem schopná se vzteky a beznadějí skoro rozbrečet.
Citlivost na okolní zvuky zcela běžnýho života je až neuvěřitelná. Protože když JÁ potřebuju, aby MOJE děti, měly klid na spaní, najednou si uvědomuju, co všechno a jakej vydává zvuk.
Nenávidim všechno a všechny, co vyruší moje děti ze spaní či je chraň Bůh vzbudí! (kurnik to sem se nasrala jenom, když o tom mluvim 😀).
Těšim se, až dětem budou třeba tři roky a nebudou už potřebovat naší 100% asistenci. Jakože třeba zvládnou samy jíst, chodit.
Zjistila jsem, že čas s dětma (opravdu) plyne uplně jinak.
Jsem extrémně unavená z toho neustálýho plánování a “managementu”, kterej mi běží v hlavě ohledně servisu dětí (v kolik budou potřebovat vstát, pak jíst, je potřeba připravit to a tamto). Nedá se to vypnout.
V životě jsem prošla horou sraček a kanálama. Ale šestinedělí bylo jedno z těch nejhorších hoven.
A teď zase naopak:
Nedokážu si vzpomenout, co jsem dělala s tou horou volnýho času, kterej jsem měla, než jsem měla děti.
Nic mi nedokázalo udělat takovou radost, jako radost mých dětí. Nevybavim si jedinou věc, která by byla silnější než tohle.
Pro jejich pohodu udělám cokoliv. Noale bacha. Udělám to ráda!
Výnam “milovat někoho”, má doslova a do písmene novej rozměr. Uplně.
Chci bej někdy sama. Ale když jsem, myslim pořád na to, že chci bejt vlastně s dětma, a ne bez nich.
Nikdy za nic na světě bych to nevyměnila.
No jsem zvědavá na ty další měsíce a roky, kam nás to povede, jak se u toho budu cejtit a co všechno se ještě změní. Předpokládám totiž, že ještě se změnama nekončíme, že jich bude pořád víc a víc 😅🥰.
Co vy, holky? Jak vnímáte svůj život po tom, co máte děti? Co váš překvapilo a s čim jste se srovnávaly nejdýl? Dejte vědět do komentářů.
