Šestinedělí

No. Takže. Já jsem si na tohle téma vzala trochu čas, protože jsem furt moc nevěděla, odkud a jak to vzít, a co z toho má vlastně tady vypadnout. Když jsem to psala za čerstva, bylo to dost depresivní, a když jsem to psala s většim odstupem, bylo to divný. Tak jsem si vzala ještě větší odstup a uvidíme, co z toho vypadne.

Noale dneska to máme 3 měsíce a nějakej ten den k tomu.

Žili byli…

Tak já to vezmu od začátku a budu to řikat tak, jak to vnímám já. Jak to vnímá Vilhelmína z Buše pod Metují? Nevím, neptala jsem se. Tak teda zůstanu u tý svojí zkušenosti, jo.

Věděla jsem, že existuje šestinedělí a že je to ta doba po tom, co vyprdem to dítě. Co jsem taky věděla, je to, že to trvá 6 neděl. Sem to spočítala. Dobrý, co…

Že je to nějaký období, kdy se čistíme, kdy nemáme dělat sex, kdy máme mastný vlasy a nemáme na nic čas.

Dneska už vim, že by bylo asi dobrý se na to nějak nachystat. Něco si o tom přečíst, zjistit co a jak atak. Pro mě totiž věškerý přípravy upřímně končily tim, jestli mam zabalenený bačkůrky a dudlíky pro děti. Smysl dávaly jenom ty bačkůrky. Ale co tim chci říct je to, že jsem se vlastně zaměřovala jenom na tu dobu DO porodu. Jaký to asi bude, jakej to bude pocit, až se narodí, jak asi budou vypadat atak. Noa pak už jenom ty bačkůrky.

No. Sem to posrala, no.

Ony se totiž začaly odehrávat strašně divný věci. První tak 2, 3 dny jsem byla trochu v šoku z toho, co se to tu stalo, jak rychle se to stalo a že mam díru v břiše, která hrozně bolí. A pak se to spustilo.

Najednou po mně všichni chtěli nějak moc věcí. Že se mam starat o děti. Že je mam kojit. A že je mam nosit a neupustit je. S tou ďuznou v břiše. Moc se se mnou nemazali, ale to už jsem řikala v jinym článku. Bude to znít možná blbě, jo, ale mně najednou začalo připadat, že jediná pozitivní věc, co se mi děje byla ta, že se mi nechtělo furt čůrat. Což byla velmi příjemná změna po těch 9 měsících.

Bylo mi strašně smutno a měla jsem strach. Bála jsem se, že se vzbudí, budou plakat a já tam budu v tom pokoji sama.

Celou dobu jsem se strašně těšila domů. Protože jsem si myslela, že když budu doma, ve svym prostředí, bude to všechno lepší a budu se cejtit zase jako já.

Noale to právě vůbec.

V den, kdy jsme šli domů, se to celý vystupňovalo ještě víc a mně bylo jakože fest smutno. Že až. Došlo mi, že opouštim ten barák plněj sestřiček a doktorů, kde kdyby hovno spadlo do větráku, tak je to otázka vteřin, než někdo přijde. A došlo mi, že odteď to bude fakt už jenom na mně. A teď schválně řikám na mně. Protože si myslim, že ani Vlastík nedokázal cejtit a pochopiten ten pocit, co jsem měla já. Nejsem si jistá, ale řekla bych, že tohle cejtí prostě jenom máma 😅

Nepřipravenost? Tady bude mrzení…

Jelikož jsem v porodnici zůstala neplánovaně a nečekaně, tak jsem vůbec nebyla nachystaná na to, že se domů vrátim až (nebo už?) s dětma. A co víc, že nebudu rozkojená a budu potřebovat mít ready vysterilizovaný lahve na umělý mlíko. V porodnici jsem totiž nedostala svačinu na cestu 🤔. Noa tim, že Vlastík za mnou do porodnice jezdil jak jen mohl a zůstával tam se mnou na noc, doma nebylo nachystaný fakt nic. No průser, prostě.

No tak teď jsme přijeli domů, děti hladový a já se málem zhroutila. Jela s náma máma, ale nikdo z nás pořádně nevěděl, co má dělat. No hele já se málem fakt zhroutila.

Humor opustil budovu

Ty první dny byly hrozný. Chodila jsem doma v pyžamu jako bych byla nemocná. Brečela jsem ve sprše a v ložnici, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Já se za to totiž styděla, že je mi tak, jak mi je. Noale byla jsem dost rychle odhalena. Což je dobře, protože tim rychleji a lépe bylo pochopeno, že potřebuju pomoct. Ono jako ne, že by to nebylo jasný, ale teď to bylo dost uplně jasný 😀

Nejvíc ze všeho asi pomáhalo spát, sprcha, Vlastíkova náruč a že u nás byla máma. Já jsem prostě potřebovala to ujištění, že tam nejsem sama a že když se rozpláčou oba dva, tak že tam zkrátka budem alespoň dva.

Co pomáhalo nejmíň bylo zlehčování situace – hele vlastně humor celkově a řikání, že to bude dobrý. Tak jako já sem věděla, že to tak asi nezůstane nadoživotí do konce života, ale byla jsem v tý situace TADY a TEĎ. Dál jsem nedohlídla. A když mi někdo řekl, že to bude dobrý, chtěla jsem ho praštit.

Těžko říct, jestli to bylo tim, jak jsem celkově byla špatně naložená, špatnou technikou, slabejma pusinkama dětí nebo špatnou konstelací hvězd, ale nepodařilo se mi rozkojit. Což přispělo k tomu, že jsem si připadala ještě o to víc neschopně a lehce nahraditelně. Zkrátka, že jsem v tý skoro nejzásadnější věci totálně selhala.

Noa pak takový to, že… jako oni to všichni mysleli jistě dobře, ale takový to když mi máma s Vlastíkem řikali “klidně běž spát, klidně někam jdi, my to tu v pohodě zvládneme a děti nakrmíme”. Ale co já jsem z toho slyšela bylo to, že tam vůbec nejsem potřeba, protože dětem je přece fuk, kdo jim tu lahev dá.

Noa mlíko bylo v prdeli definitivně.

Jedna myšlenka, druhá myšlenka, třetí myšlenka…

Postupem času a dní se přidávaly takový fajnový myšlenky, že tohle přece nikdy nemůžu zvládnout a zcela otevřeně řikám, že jsem si i chvíli nadávala, co že jsme to udělali. Že to prostě nezvládneme. Bonusový body tomu dodaly ještě monitory dechu, který se několikrát falešně, nebo jak to říct, rozhoukaly, protože děti byly moc lehký a my je měli špatně nainstalovaný. To bylo hodně v pohodě, protože jsem zhruba měsíc měla v těle záškuby kdykoliv se v bytě rozezněla jakákoliv elektronika. Bylo to tak hrozný, že jsem spala u dětí na zemi a klepala se hrůzou.

Do hlavy se mi vkrádaly vtíravý myšlenky, který jsem nedokázala vystrnadit. Katastrofický scénáře, který jsem dokázala vymyslet byly hodný Oskara za kreativitu hororových scénářů.

Nejhorší je, že já jsem vlastně celou dobu věděla, že je to nesmysl. Věděla jsem, že se se mnou děje něco divnýho, ale bohužel mě to ovládno natolik, že nešlo nic. A to jako si myslim, že už jsem si něčim tak jako prošla a ňákou tu kontrolu nad myšlenkama a situacema jsem se už naučila. Tak prosimvás. Tady to moc neplatilo 😀

Nic neni tak horký, až se ucho utrhne

Ale tak ať to neni jenom takový ponurý, jo…

Ono se to fakt zlepšilo. Postupem času se to všechno utlumilo. Nebo možná takhle. Přijala jsem to, že to tak je a naučila se s tim žít. Učim se s tim žít. Říct, že jsem se něco naučila po třech měsících je hovadina. I když jako jsem se naučila třeba spoustu nových říkanek pro děti, jo… Takže jako velký životní obohacení.

Ale jedna věc zůstává a že prej už i zůstane – strach. Tak přece jenom jde o vlastní děti a dost možná už žádná myšlenka nebude dost nesmyslná. Jakoby i tak prošla nějakou kontrolou jestli náááhodou…

Kdybych byla bývala tehdy tenkrát…

Kdybych si měla něco zpětně poradit nebo si něco říct, tak bych si řekla, že to bude dobrý 😀. Ne, dělám si srandu, to bych si přesně neřekla.

Řekla bych si, ať se nadechnu a nechám ten blbej hnusnej pocit v sobě prostě proudit. Ono to má nějakej smysl.

Řekla bych si, ať s nim (s tim pocitem jakože) za každou cenu nebojuju.

Řekla bych si, že jestli potřebuju plakat, ať pláču tak, jak jenom potřebuju.

Řekla bych si, ať si řeknu o pomoc, když jí potřebuju, a nestydim se za to. Protože to je něco, co už budu asi vždycky potřebovat. Teda asi určitě 😅

Řekla bych si, ať se vykašlu na to, co si kdo jak a proč bude myslet. Tohle je o mně a to, co si kdo myslí nevypovídá nic o tom, kdo jsem já, ale kdo jsou oni.

Řekla bych si, ať si o tom šestinedělí přece jenom něco načtu. Ne, že by mě to zachránilo, ale třeba by mě to minimálně tak strašně nezaskočilo 😅

A kdybych bývala mohla ještě předběhnout čas, doporučila bych si mít fakt všechno nachystaný předem, aby pak nebylo to mrzení, když přijdeš domů.

“Čekáš dvojčata, Baru a nebejt na konci osmýho měsíce 100% ready není dobrá věc 😅 “

Tak jde čas

Dneska jsou to teda tři měsíce a kousek. A všechno je to vlastně super. Myslim, že jsme si na sebe s dětma už zvykli. Já se naučila rozeznávat druhy pláče – dobře no, poznám dva. Ale řekla bych, že jsem ty děti nacejtila a že už většinou vim, co potřebujou. Často mam pocit, jakobych na ně byla napojená a uměla reagovat ve vteřině na to, co dělaj. Víš, jakože třeba Vlastík by je držel v ruce a nevěděl a mně jakoby to tam nějak tak samo automaticky naskakovalo.

A jako uplně zatim největší game changer bylo to, když se tak od půlky třetího měsíce se na nás začaly smát. To je tak hezký, že až.

Dloooouhá cesta před námi samozřejmě, ale abych nekončila nějakym hovnem, tak prostě jenom řikám, že po těch třech měsících bych řekla, že už jsem si ve spoustě věcech jistější a vim nebo aspoň tušim, co mam dělat.

No takže tak, no 🤓

ROK

Co vzít do porodnice