Jak lépe (po)rozumět dětem

JAK LÉPE POROZUMĚT NAŠIM DĚTEM 

No. Zhruba od 15. měsíce věku dětí, se u nás doma vystřídá několik mnoho set tisíc druhů emocí. Dneska je dětem 26 měsíců a řekla bych, že je to stále intenzivnější. Holy shit... Což jako je z vývojovýho hlediska víc než dobře, ale z toho mýho bych řekla “to by se z toho člověk posral”. 

Nespočítám, kolik takových situací denně máme, ale jsou různý. Například: 

🤷🏻‍♀️ Odbočila jsem doprava místo doleva, projela kolem nás policie, ne sanitka, dala jsem dětem vidličku bez Mikimauze, neúmyslně jsem zaměnila Zuzančin talířek za Adámkův, otevřela jsem dveře moc brzo, vůbec že jsem jako otevřela dveře… a tak dále a tak dáááále. 

Zajímavý je, že čas od času zareagujou jinak. Jednou mi vynadaj, podruhý se začnou rozčilovat, potřetí se uzavřou do sebe a nekomunikujou. 

Oba dva s Vlastíkem jsme ten typ rodičů, který zajímá, co se to tu vlastně děje. Už co se děti narodily jsme začali oba čerpat informace ze všech možných (oveřených!) zdrojů. Tady jsou takový naše bestovky: 13 hříchů rodičovství, Počítám do tří, Kateřina Trávníček, super knížka je třeba AHA, rodičovství a v neposlední řadě osobní konzultace s terapeutkou, se speciálním zaměřením na úplně maličký děti (od kojenců). Už k ní pár let chodim – přišla jsem k ní s jinou věcí, ale její specializace se nám teď jakože dost hodí, žejo 😜.

Našim cílem je prostě pochopit o co gou a umět v takových situacích správně reagovat.

Když totiž porozumíme proč děti reagují, jak reagují, chovaj se jak se chovaj, budou nás alespoň o něco míň nasírat 😅

Strašně moc to pomáhá. Mně. Nám. Oběma. Vlastík by asi potřeboval ještě speciální vzdělávací program na to, jak porozumět svojí manželce, ale o tom zase jindy 🤪😁.

Každej den vidim kolem sebe na hřištích, obchodech, silnicích a nevim, kde všude, vypjatý a náročný situace, ve kterých se děti NĚJAK chovaj a maminky, který NĚJAK reagujou. Často mě to celý uplně fyzicky bolí.

A řikám si, co kdyby ta maminka věděla, že když ta bude Ludvíčka plácat přes ručičku, Ludvíček nemá nejmenší ponětí, proč to jeho jediná jistota, kterou v životě má (maminka), dělá. Že absolutně nemá šanci rozumět tomu, že mu můj Adámek nechtěl dát míč a on do něj strčil, že se to jakoby nedělá. Pro Ludvíčka je to jeden jedinej způsob, kterym umí dát najevo, že se na Adama zlobí, protože strašně nutně ten míč teď potřebuje. Nemůže si prostě pomoct.

Mam pocit, že je tam absolutní nepochopení toho, co se tomu bobikovi děje a co v takovou situaci dělat.

A proto sem si řikala, že zkusim z těch všech zdrojů (viz hore), ze kterých mám nastudováno a odkonzultováno, napsat takovou lehce stravitelnou formou takovej jako pokec o tom všem.

Cete? Jestli ne, tak já to stejně napíšu. Minimálně už teda dopíšu tohle 🤣.

PROČ?

Budeme se hodně ptát PROČ. Protože vždycky je dobrý začít s Proč?.

Nejčastější věta, kterou slýchám, když se s někym bavim o tom, co zrovna prožíváme my nebo někdo druhej, je “Je to jenom období”.

🍷Zaprvý, tu větu nenávidim, protože je uplně na hovno.

🍷Zadruhý, je to pravda. 

Stejně tak jako my prožíváme různý životní období, který NĚJAK prožíváme, tak děti prožívaj vývojový období, který NĚJAK prožívaj. A my těm jejich prožitkům chceme rozumět a chceme jim s nima pomoct. 

❓PROČ?

Protože jsme zodpovědný za to, že děti naučíme emoční inteligenci a komunikovat jejich potřeby. Je to naše práce!

A abysme tak mohli dělat, musíme to nejdřív pochopit. Chceme! Protože nám to pomůže v kroku číslo dvě: vychovávat.

Je víc než pravděpodobný, že emoční inteligenci nás, naší generaci, nikdo neučil. Hejty stranou, za to nikdo nemohl, nebyly informace, nikdo nevěděl, co to způsobí a prostě se to tak dělalo.

My jsme tyhle “stavy” prožívali taky. Taky jsme se vztekali, postrkovali nebo si ubližovali. Ale tenkrát se z nás dolovala poslušnost, ne pochopení, PROČ se něco nedělá a JAK se to vlastně dělá správně.

Přestaň řvát, vždyť se ti nic neděje, ještě jednou a dostaneš na zadek, ledová sprcha, aby ses vzpamatoval…. Chápem.

Tak mohlo by se říct, že si to nepamatujem, že “sme to taky přežili a nic se nám nestalo”, ale je to tak? Fakt?

Dáme si takovej testík, zkusíme si odpovědět na pár otázek, jo?

• Máš problémy někomu důvěřovat?

• Máš nízký sebevědomí? 

• Máš problém přijít do kolektivu lidí, který neznáš?

• Když se dostaneš do vypjatý situace (rozchod, výpověď z práce, konflikt), máš pocit, že neexistuje řešení, pálíš mosty a je to konec světa? 

• Zůstáváš v toxických vztazích, protože máš strach, že zůstaneš sám/sama? 

• Nevěříš si? Řikáš si někdy “To nemá cenu, to stejně nedám, takový štěstí já mít nebudu”?

Mno. Takže…

PROTO!

Tohle jsou, prosim pěkně věci, který vznikaj TADY. V rannym dětství. A právě proto, tomu chceme rozumět a dělat to líp. 

Kde to vzniklo? 

Především v zanedbávání potřeb malýho dítěte. Dítě totiž nemá jenom bazální potřeby (jíst, spát, kadit), ale má i obrovský emoční potřeby. Bohužel ale dítě nemá vyvinutou emoční inteligenci a tím pádem ani regulaci emocí.

Co je regulace emocí?

To, že dokážeme ovládat svoje pocity, aby neovládaly ony nás. 

Vysvětlim na příkladu:

Rozejde se se mnou kluk a je mi na hovno. Svoje emoce začnu regulovat tak, že hledám způsoby, aby mi blbě nebylo. Snažim se si pomoct. Někdo se třeba vožere, někdo jde sportovat apod. Cokoliv, co komu pomůže.

Když se ale vžijeme do situace dítěte, kterýmu někdo na pískovišti vzal kyblíček: 

Okradené dítě začne plakat a snaží se za každou cenu získat kyblíček zpět. A jedná čistě na základě svých emocí (zlobí se, fakt se strašně zlobí, je smutný) a nedokáže je ovládnout nebo najít nějakej přiměřenej způsob, jak celou tu situaci vyřešit. Nemůže si prostě pomoct, protože jeho emoční inteligence a schopnost “si pomoct”, se teprve vyvíjí.

Moje terapeutka mi to vysvětlila ještě tak, že tyhle stavy, jsou pro dítě ještě horší než pro nás, když jim přihlížíme. To dítě má pocit, že je v ohrožení života.

Jo zase, nedokáže si samo pro sebe říct, že o nic nejde, že si vezme teda hrabičky. Neni toho schopný.

A jako teď se tu bavíme o kyblíčku, ale když to neni kyblíček, je to nakřivo pověšenej ručník v koupelně, kostička, která spadla z věže, pantofle, která se mu nedaří si nazout. Za den je takových situací tolik, že je asi nespočítáme. 

Emoční inteligenci se učíme celej život a je to opravdu dlouhý dlouhý dlouhý “období” a dlouhej proces učení.

Začíná to tak, že nejdřív děti učíme poznávat a vyjadřovat emoce a v průběhu let jim pomáháme s jejich regulací, učíme je empatii. Až někdy v dospělosti se stávaj samostatnýma.

Celkem štreka, žejo. Tak asi dobrý se na to trochu připravit 😅.

Blbý prostě je, že výsledek neuvidíme hned, ale za několik měsíců. Ale z vlastní zkušenosti vám řeknu, že to FUNGUJE. Vypadá to v praxi tak, že se dlouho dlouho dlouho nic nejede, stokrát za den řeknete, že se na to fakt můžete vysrat, ale pak to tam najednou sepne a ty děti to prostě pochopí. A my jen zíráme 😁.

Příklad od nás, když se na nás děti zlobí. Řeknou “zlobim”.

Od malinka jsme dětem, když se rozzlobili, vysvětlovali, že to, co teď cítí znamená, že se zlobí. A vysvětlovali proč. Podle reakce jsme pak popisovali, co si myslíme, že potřebujou.

Chceš být teď sám? Mám jít pryč? Tak až budeš chtít, já jsem tady pro Tebe. Chceš k mamince? Pojď mi to povědět, já vím, že je to těžký, viď.

Až opadne největší emoční výbuch, přejdem k procesu uklidňování. Hodně vysvětlujem, co se to vlastně stalo a řikáme, že už je to zase všechno dobrý.

Jsou jim dva roky a už nám umí říct, že se zlobí, máme jít pryč, že už je to dobrý nebo tzv. ”pocemkemně”, což znamená obejmout ❤️🥹.

Děláme to samozřejmě stále, dílo není jest dokonáno 🤣.

PROČ?

❓Proč ale některý dítě na krádež kyblíčku reaguje úderem hrabiček do hlavy a jiný dítě opláče kyblíček, smete si z vlasů písek, kterej tam zanechaly hrabičky a neřekne nic? 

❓A proč jedno dítě na písku bábovičky staví a jiný mu je bourá a je mu uplně fuk, že u toho rozpláče tři další děti a rozpoutá boj mezi maminkama na téma “To si to dítě nemůžete vychovat?”

➡️ Protože každý dítě je jiný. A s tou rozdílností souvisí i jeho potřeby. My toho dneska, díky neurovědě, psychologii a přístupu k informacím, víme fakt jako hodně a máme možnost dětem daleko líp porozumět. A dělat to líp.

💡Jdem tomu porozumět. Krok 1 AKA První část:

KDO JE NAŠE DÍTĚ ?

TYPOLOGIE OSOBNOSTI

To, s jakou intenzitou naše děti prožívaj různý emoce a situace dost záleží na tom, jakej jsou osobnostní typ a odkud si taková osobnost dobíjí baterky. 

Introvert x Extrovert

Zjednodušeně řečeno to znamená, odkud čerpáme energii (toje to dobíjení baterek).

• Extrovert čerpá energii z vnějšího světa

• Introvert čerpá energii z vnitřního světa

Extrovert

Extrovertní mozek potřebuje podněty, akci, novinky. Když se to neděje, tak si to nějak zařídí sám. Takový dítě třeba prostě nevydrží sedět třeba 45 minut na zadku. Je to pro něj zkrátka strašně málo změny a pohybu. Ve škole nebo společnosti bude vypadat, jakože hrozně zlobí.

Když chceme extrovertní dítě zpomalit a řikat mu “to nemůžeš chvíli sedět na prdeli?!”, pojďme pochopit jednu věc: fakt nemůže.

DO TOHO tu máme celke 16 osobnostních typů (hned se k tomu dostanu), který se nám tu do toho míchaj.

Introvert

Introvertní mozek se zase zaměřuje na svůj vnitřní svět. Introvetrtní děti často potřebujou víc klidu. Maj rádi strukturovaný a klidný prostředí. Jo, když třeba introvertní dítě nutíme, aby bylo neustále v pohybu – tady na kolo a tady na kroužek a pak ještě do kina – je to pro takový dítě stresující a vyčerpávající. 

Když budeme chtít introvertní dítě zrychlit a budeme mu řikat “nebuť takovej cimprlich”, začne se uzavírat do sebe. 

Introvertní dítě NENÍ SCHOPNÝ se zocelit a otužit tim, že ho budem vystavovat publiku a spoustě lidí, protože ho chceme “zocelovat”, aby nebyl cimprlich a ať si zvyká” atak. Jakože vůbec, má to naopak uplně opačnej efekt. Tady nejdřív potřebujeme, aby takovej chlapeček nebo holčička byli nejdřív v pohodě s tim, že jsou introverti. Pak až když jsou s tim v pohodě a maj tohle vnitřní bezpečí, můžou z tý bubliny vylézt a říct “ok, je to pro mě náročný, ale jdu”.

16 osobnostích typů

…který si tu nebudem jmenovat. Vezmu to trochu zjednodušeně a budu dávat hodně příkladů. Těch 16 osobnostních typů je 16 takových písmenek (ano, každý něco znamená), který se mezi sebou kombinujou. Jestli tě to zajímá víc podrobně, můžeš se kouknout třeba sem, je tam i test, kde se můžeš otestovat 🤩.

16 typů, který se mezi sebou ještě prolínaj plus do toho hraje roli jestli je takovej typ extrovert nebo introvert, je dost, co? Už to vypovídá o tom, že každej člověk je fakt naprosto jedinečnej, specifickej.

Takový to, že s jednim člověkem si naprosto sedneš, s někym jen tak napůl a dalšího bysme ho nejradši shodili ze skály. 

Jádro pudla, jdem na konkrétní typy:

1. S: STRUKTUROVANÝ DÍTĚ

Tyhle děti milujou rutinu. Dělá jim dobře, když se všechno dělá pořád stejně. Vědí, co se bude dít, co je čeká. Na takový dítě perfektně funguje režim a řád.

📚Tyhle děti čerpaj pocit bezpěčí z tý pravidelnosti. Když takový dětem nějak narušíme plán (třeba prostě prší a nemůžem jít ven, jak jsme měli v plánu), uplně se rozsype. A nemůže za to! Dostává se do stavu ohrožení a cítí se v nebezpečí.

Připomínám emoční inteligence, neumí si to obhájit

❓Co nám to říká? Že změna v plánu, je pro to dítě ohrožující. Chceme ho dostat zpět do pohody. Nechceme mu říkat, že se mu nic něděje. Dítě nemá zralej mozek na to, aby chápalo, že se špatný počasí neznamená konec světa.

💡TIP: Pokud to půjde, neměnit jim rozvrh, mít zavedenej režim.

2. SP: SILNĚ AUTONOMICKÉ DĚTI

Tohle je typ, kterýmu když něco vadí, tak mu to ale jako hooodně vadí. To písmenko S znamená sensing, což znamená, že to dítě jakoby hrozně moc cejtí, jak moc mu to všechno vadí. Ten by nejradši rozcupoval polštář. Ale tohle všechno zároveň to dítě dostává do stavu ohrožení = je v nebezpečí.

📚Tyhle děti naopak nenávidí rutinu a nedokážou věci dokončovat. Nesnáší teorii a demotivuje je něco poslouchat. Chtějí vidět, že něco funguje, ne se o tom bavit. Tohle dítě, když přijde třeba ze školy a má pak ještě sedět další dvě hodiny na doučování, nebo dělat domácí práce, tak uplně exploduje. Má v sobě tý energie aaaž moc.

❓Co s tim? Nechat to z toho dítěte dostat ven. Neumí se regulovat a nedokáže si pomoct, prostě se šíleně zlobí a potřebuje to dát najevo. V momentě, kdy se takovej bobik zlobí, na něj nemluvíme. Protože tim nasíráme ještě víc a začne kopat i do nás. Až to přejde, jdem se o tom bavit: to bylo ale ššššílený vedro, žejo? Uplně přřřříšerný a kdyby to šlo, uplně bys to rozšlapal, rozcupoval, žejo? Jo, jakoby o těch tělních prožitcích. Když uvidí, že je neodmítáme i když se takhle hodně zlobí, vrátí se zase do toho bezpečí ❤️.

💡TIP: méně pravidel pro takový dítě, hodně pohybu. Jsou velmi pohybově nadaný a půjdou jim sporty.

⭐️Nechť síla provází všechny rodiče, kteří taková dítko mají. Jsou i typy dětí, který nejsou uplně empaticky založený (řiká se jim T = thinking) a takovým je uplně jedno, jak se vy cejtíte 😅🫂.

Tenhle typ pojmenovává Vlaďka Bartáková jako “Přijdu, zkusim uvidim”. Přijde mi to uplně super výstižný 😄

3. N: HARMONICKÉ DÍTĚ

Tohle je typ osobnosti, pro kterej je důležitý to, že rozumí lidem, má je rád a lidi máj rádi jeho. Hlavně, aby se nikdo na nikoho nezlobil 😁. Tady ale může bejt trochu nebezpečný to, že spoustu věcí udělaj na úkor sebe samých. To je samozřejmě nechceme učit.

📚Tyhle děti jsou hodně citlivý na to, jak moc vážně bereme to, jak se cítí. V momentě, kdy zjistí, že je bereme vážně, veelmi dobře se na nás napojí. Je pro ně i extrémně těžký přiznat, že udělali chybu, protože si myslí, že jsou pak pro nás zklamání. Mají pak i tendenci svoje chyby skrývat. Nedělá jim dobře, když se na ně tlačí, protože se začínaj přehlcovat emocema = pocit nebezpečí.

❓Co s tím? Chceme takový děti učit, že nemusí bejt všechno podle nás. Brát hodně vážně jejich emoce a provádět je jima. Učit je, že když udělají chybu, neznamená to, že celej vztah jde do háje.

💡ŤIP: Tyhle děti maj velkou schopnost nás dost nasrat 😅. Bacha na to, naše nasrání hodně cítí a můžou si pak připadat zavržení. Jako stane se nám to, ale je pak o to důležitější se na ně znovu napojit: “Tyjo, to sem na tebe hodně vystartovala vid, to sem tě uplně zavalila”. Obejmout, poňuchat”.

4. NT: LOGICKÝ TYP

Prosimvás, tady se musíme vyzbrojit silnou argumentační palbou. Protože tady s emocema vůbec nepochodíme 😅. Tyhle děti totiž od nás očekávaj, že když po nich něco chceme, budeme jim to muset vysvětlit tak, aby jim to dávalo smysl a logiku. Nebudou třeba chtít jezdit na kole, protože né že neumí jezdit na kole, ale nepochopili, jak kolo funguje.

📚Jsou to velmi bystré děti, maj takovej svůj vnitřní svět a jsou to přesně ty děti, co najdeme u těch kostiček, který si tak prohlížej a skládaj na sebe. Budou spíš i v menšim počtu dětí.

❓Co s tim: Super jsou nějaký robotický, biologický kroužky. Něco, u čeho musí hodně přemýšlet. Tyhle děti třeba naserem nejvíc tim, když jim budem opakovaně vysvětlovat něco, co už jsme jim vysvětlovali. Budou to brát tak, že z nich děláme blbce.

💡Podstatou tohodle osobnostního typu je PROČ a odpověď. Nechtěj slyšet, že na tu prolejzačku nemůžou vylézt, potřebujou vysvětlit proč na ní nemůžou vylézt.

Důležitá věc je, že malý děti (1–6) svojí osobnost teprve objevujou. Metodou pokus omyl 😁.

Takže se uplně v pohodě může stát, že se nám děti v čase mění. Že ta malinká společenská holčička najednou přijde do školky a zjistí, že jí prostředí 30 dětí najednou nedělá dobře. A může na to přijít třeba tak, že jí začne bolet bříško. Její tělo odpovídá na to, že kolektiv 30 dětí neni pro ní to pravý.

Prosimvás. Neni to tak, že by byla vždycky jenom jedna možnost, jo. Nikdo nikdy nebude jen striktně strukturovanej nebo naopak logickej typ. Může to bejt od každýho něco. Něco ale bude vždycky víc dominovat. Plus hraje velkou roli to jestli je někdo extrovert nebo introvert.

Tak co, našli jste tu nějakou podobnost s vašima dětma, sebou, rodičema nebo svym psem? 🐩👵🏼💁🏻‍♀️

Já jsem tu třeba pochopila, proč se tu a tam reakce našich dětí liší a začala jsem je jakodyby víc pozorovat 😂 U Aduše mám podezření na logickej typ a u Zuzanky na strukturovanej. Zuzi extrovert, Aduš introvert.

Hysterie

S blížícím se koncem se vrátim trochu na začátek k tomu nepochopení a taky srovnávání. Hysterický záchvaty našich dětí známe asi všichni, že. Tak jenom na vysvětlenou:

Bez ohledu na osobnostní typy souvisí hysterický záchvaty s nezralostí a dominancí levý hemisféry. Jsou přehlcený emocema, který prostě nědokážou zpracovat = to jsem zpět na začátku u tý regulace emocí. 

Maminky často porovnávaj míru hysterických záchvatů s ostatníma dětma (Přirozeně. Proste zjišťujem, jako to vypadá u sousedky za plotem, žejo 😄). Ale chtěla jsem jenom vysvětlit:

PROČ?

…je je dno dítě je víc vzeklý než to první?

…je druhý dítě míň vzteklý než to třetí? 

…některý děti ty hysterický záchvaty nemaj? 

➡️ Protože jejich nervovej systém funguje prostě jinak. 

Některý děti je maj zase abnormálně šílený, protože může bejt někde problém. Nemusí mít integrovaný primární reflexy nebo může mít Kiss syndrom. To je v podstatě dítě, který je od narození bombardovaný nepohodou. To jsou ty děti, co vás nenechaly vyspat, pořád byly nalepený na vás. 

Pokud jste to dočetli až sem, díky za to ❤️!

Příště se můžem podívat na to, jak se v určitých situacích dá líp reagovat, co dělat a co třeba taková naše “blbá” reakce spouští v dětský hlavě za proces.

Dejte vědět, jestli se do toho mam pouštět nebo mám radši vyklidit skříň 😁.

Tak páááá 👋