Poslední měsíc 3v1

Řikali, že poslední měsíc těhotenství je na prd. Jo, to měli asi pravdu. jenom bych si dovolila to upravit na poslední měsíce. Nebo týdny, pač s dvojčatama se nejede až do finiše, tzn. do 40. týdne.

Jono. Poslední týdny jsou na prd. Nevim, jak s jednim dítětem, ale se dvěma žádná hitparáda. A to já mam ještě to štěstí, že mám komplet celý těhotenství bez zdravotních komplikací a nemusim ležet v nemocnici.

ALE!

Myslim si, že pokora je rozhodně na místě. Na druhou stranu to, že je komplet celý těhotenství bez komplikací neznamená, že nic necítim a že nemám nárok na to, aby mě něco bolelo, bylo mi nepříjemný a cejtila jsem se blbě. Ano, je asi důležitý tyhle věci od sebe rozlišovat.

Stále jsem člověk o výšce 163cm, který z původní výhy cca 63 kilo přibral na 87 kilo během 8 měsíců. Pouze. To je hodně. A teď si fakt pojďme strčit do zadku ty kecy typu “A vždyť jsi těhotná a vždyť je to normální a vždyť tam máš dvě děti a bláá bláá bláá”.

Jojo, dobrý, to už víme. A zcela upřímně? Mam těhle keců tak akorát pokrk.

Čistě fyziologicky a hlavně psychicky: Je to prostě pro tělo záhul.

Tělo je geniální. Posune si všechno tam, kde to potřebuje mít, aby se mu tam vešly ty mrňata. Funkce, který nutně nepotřebuje, tak prostě vypne – osobně mi přijde, že se mi odpojil kus mentální kapacity a manuální zručnost. Svlaly si zesílí tam, kde potřebuje, tukem se obalí tělo tak, aby mělo dost pro sebe i pro děti a nechá si něco navíc jako ochraný štít, řekněme. Kosti roztáhne a posune tak, aby mohlo stát, sedět a chodit a děti pak bezpečně vypudilo ven. Spouští si hormony jako dokonale promylšený playlist na Spotify, protože vyrábí dvě děti. Dva lidké životy, dvě bytosti, které mě v pubertě budou nenávidět, protože jim nedovolim jít na kurz balení marihuany.

Neni to neuvěřitelný? Je.

Ale jak je to taky neuvěřitelný, tak je to taky neuvěřitelně psychicky náročný.

Proč jsme vznětlivější? Proč jsme citlivější? Proč jsme vnímavější?

Protože věci, co pro nás jsou v normálním (jakože negravidním) stavu samozřejmost, teď tvoří obrovskou challenge. Jakoby se oblíkání ponožek, zvedání se od stolu, spánek, vaření, běžný denní úklid a mnoho dalších, proměnilo v aktivity, který by si zasloužily vlastní kroužky na Apple Watch.

A to nekončíme, dýr frends. Toto jsou věci, který patří do každodenní rutiny.

Ale co když jsme zvyklé cvičit? Bruslit, běhat, jezdit na skútru, chodit všude pěšky, chodit do práce… To jsou věci, který jsou už skoro luxus (pro mě teda absolutní luxus) provozovat. A my je přece tak milujem a když je děláme, doplňujeme si tim pravidelnou dávku endorfinů.

A teď je to pryč. Prostě to nejde. Protože nás tělo zastaví a nepustí. Protože má pud sebezáchovy. A kdo jde přes něj, koleduje si o průser. A tak nám taky vzniká takový menší větší deficit.

A o tom, jak strašně bolí pánev TAM, jak se roztahuje a nemůžete se skoro hýbat a když, tak to kurva bolí, to se taky moc nemluví.

Takže nejenom hormonální změny, ale obrovská míra omezení v takhle běžných věcech, v nás vzbuzuje emoce typu beznaděj, smutek, možná někdy závist, zoufalství…

Jak řikám jo, já neumim posoudit, jaký to je čekat jedno mimino, ale se dvěma je to takový. Po zdravotní stránce epesní a Bohu dík za to. Ale po psychický stránce se několikríát denně ocitám v pekle.

A můžu to říct nahlas?

Neměla bych být šťastná, že čekám dvě děti a že nevim co všechno?

Tak se vraťme opět na začátek. To, že je všechno v pořádku neznamená, že nemám nárok na to, cítit se nějak.

Držte se!

Pusu