36. TÝDEN Už se to blíží…

Týden 36

Jono. Je to tak. Dneska to máme za 36+1 a uplně cejtim, jak tenhle článek nemá uplně dobrej a klidnej vajb.

Spousta ženskejch s dvojčatama už to má touhle dobou za sebou.

Musim říct, že jak jsem byla doteď klidná a nijak jsem se porodem a tim, co přijde nerozrušovala, začínám bejt nervózní. Tak zvláštně. Neni to ten druh nervozity před nějakou zkouškou nebo pohovorem, ani ten před dovolenou. Je to takovej zvláštní mix.

Pořád v sobě cejtim takovej velkou hormonální diskotéku, ale zároveň jakoby ve mně začalo všechno tak zvláštně utichat. Nakonec víme, proč se říká ticho před bouří, žejo :).

Poslední dny už spíš tak polehávám, posedávám, pač jsem jak hrom do police, nebo mi všechno trvá. Nebo obojí dohromady. Měla bych si užívat poslední dny klidu, něco si přečíst nebo tak, ale bohužel přesně tohle mi nejde. Neustále mě ruší miliony otázek a myšlenek jako: Máme všechno ready? Kdy to asi přijde? Jaký to je, když praskne voda – je to jako když se počůrám? Bude to fakt tak hodně bolet? A co když budu křičet a bude to trapas? Nebude si Vlastík myslet, že jsem hysterická? A co když se pokadim? Bude to spontánní porod nebo CS? Jaký to bude, až je poprvý uvidim? Jak asi vypadaj? Budou brečet? Budu já brečet? A co Vlastík, projeví nějaký emoce? Bude mě bolet kojit? ATAKDÁÁÁÁLE.

Pro mě, jakožto projektovýho manažera, je nevědět, jaký jsou přesně next steps, něco šílenýho. A tady jich máme hned několik. Jsem nesvá z toho, že nemám věci pod kontrolou. Nebo spíš, že nemůžu bejt dopředu připravená. Není jak… Příliš mnoho otázek, na který mi nedokáže nikdo odpovědět. A když dokáže, jsou to pro mě naprosto nedostačující odpovědi, který mě stejně akorát tak serou, takže je to stejně na prd 😁

Docela bych to i s někym probrala. Ale mám tak nějak trochu pocit, že nemam s kym. Co mě přivádí k tomu, že už začínám chápat to, jak všechny baby, co se staly matkama říkaj, že si s holkama, co nemaj děti, moc nepokecaj. Nikdo jim nikdy nebude rozumět tak, jako jiná matka.

No, jako začíná mi to dávat smysl. Protože si neumim předtavit, že bych tohle řešila s nějakou ze svých kamarádek. (pozn.: Žádná z mých blízkých kamarádek ještě nemá děti). A můj manžel je sice pevná skála, ale bohužel neni moc probírací a rozebírací typ.

A tak tu tak chodim a uklízim a trochu se chystám, jak kdyby měl přijít konec světa, a všechno najednou mělo bejt naposledy. Naposledy, co máme doma nějak tak čisto. Naposledy, co dávám nový mýdlo jen pro nás dva. Naposledy, co objednávám nákup na Rohlíku a jsou v něm sračka potraviny apod.

Zároveň se snažim mít všechnon a poslední chvíli (zcela záměrně), aby to bylo co nejčerstvější – např. úklid s výměnou povlečení, protože až se vrátim domů, chci se vrátit do čistýho. Mít co nejčerstvější mani pedi, protože nevím, kdy příště se na ně zase dostanu. Mimochodem teď k Nastě, co mi dělá nehty, kvůli tomu chodim každej tejden a myslim, že mi na nehtech zbývá už tak asi zhruba jenom jedna nehtová vrstva než o ty nehty přijdu úplně, ALE… Já to prostě chci mít co nejčerstvější, protože je to naposledny :D.

Na jednu stranu se těšim, až už to konečně přijde, protože už mě to sere, na druhou stranu přesně vim, že v ten moment, až to přijde, se děsně vyděsim a řeknu si: Tvl už? Nééé, ještě nééé, já nejsem ready 😅