Proč neberu telefon

Neřikám, že je to psanym pravidlem, ale je skoro nepsanym pravidlem, že když mi někdo volá, koukám se na displej telefonu, jak mi volá.

Někdy zavolám zpět obratem, někdy za hodinu, někdy až další den. Nebo dva.

V dnešní době je /skoro/ neslušný nevzít telefon.

Důvodu může bejt 1950. Například: Meju dětem zadek. Balim věci na ven. Nakládám děti do kočárku. Mam dvě minuty, kdy jsou děti zabavený a chci je pro sebe. Děti spí. Piju kafe. Vyhlížím kosmickou loď a nechci změškat její přistání. Koukám na seriál. Čtu si knihu. Vyvíjím lék na rakovinu. Jsem na záchodě. Jsem na pedikúře a nechci, aby moje pedikérka (ač jí mam opravdu moc ráda) poslouchala, o čem si s kym povídám. Meju si vlasy. Prostě se mi teď nechce. Důvodů je fakt mraky a vznikla jim dokonce i hezká webovka proctitoneberu.cz 😁

Když mi někdo volá, znamená to, že ode mě pravděpodobně bude vyžadovat nějakou interakci a já budu muset mluvit. Tak na to se budu muset trochu psychicky připravit 😅. Řiká se, že to tak maj hlavně introverti. Tak to budu asi teda introvert, to je znamení.

Prostě. Zavolám, až budu mít klid a budu se moct sousředit na odpověď. Nebo až se mi bude chtít.

A víš co……. Je to uplně oukej. . Bejt neustále k dispozici neni jak správný, tak zdravý. Já myslim, že když si to řekneme o deset minut nebo hodinu pozdějš, tak se to neposere.

Neni naše povinnost reagovat okamžitě.

Asi je potřeba si odlišit pracovní telefony od těch soukromých. Minimálně v nich zaznamenat jistý rozdíl.

Když někomu volám pracovně (a naopak), tak to, jestli se mi zrovna chce nebo nechce, by mělo jít stranou, nejsem kráva, žejo. Jsem tu pro svý kolegy, klienty, i nadřízený a měla bych jim bejt k dispozici. Chci jim bejt k dispozici. I to má ale svý pravidla, jako třeba, že když zrovna sedím na poradě nebo jsem na obědě, telefon odmítám, ale připojuju k němu sms, že zavolám později. Odoborníci na byznysy a work life balance doporučujou ideálně max do hodiny. Ze svý praxe (marketingový btw) s tim musim souhlasit, pak už mě to taky sere, protože se projekty neposouvaj a práce stojí.

Když někomu volám soukromě (a naopak), vracim do hry trvzení, že se mi teď zrovna nechce nebo se mi to zkrátka nehodí. Protože jsem s dětma, manželem nebo morčetem. Nemám morče. Ale co kdybych měla.

Home office

Ani to, že jsme se v době kovidový přesunuli na většinový home office neznamená, že jsme k tomu dostali automaticky status Jsem nepřetržitě k dispozici. Na druhou stranu to neznamená, že půjdu během pracovní doby na jógu, žejo.

FLOW FLOW FLOW

“Flow je psychologický stav, kdy je jedinec zcela ponořen do činnosti, kterou právě vykonává, s plnou koncentrací, zapomenutím na čas a sebe samého, přičemž má pocit, že jeho schopnosti jsou optimálně využity k dosažení daného cíle.”

Mihaly Csikszentmihalyi, maďarsko-americký psycholog

Nevim, jestli je to empatie, slušnost nebo jen projektování svých zásad do ostatních lidí, ale ani já nikomu nevolám před 9 ráno, v době oběda. Než zavolám, dost o tom přemejšlim. A když se dovolám, většinou je moje první otázka Nerušim? Můžeš?

Je to prostě slušnost. Nevolat někomu kdy se TOBĚ zachce a když TOBĚ se to hodí.

1. Na stejný vlně

Když už někomu volám (nebo naopak), asi něco chci, žejo. A abysme ty naše vzájemný očekávání naplnili, bylo by epesní, kdybysme byli na stejný vlně. Když ty mě, nebo já tebe vytrhnu z nějakýh flow, bude to celý na hovno.

Nebudu s tebou chtít mluvit, budu nasraná, že jsi mě vyrušila a budu tudíž i neochotná ti vyhovět v tom, co ode mě potřebuješ. Což je pro tebe děsně nevýhodný, žejo… Protože něco chceš.

Pokud mi nevoláš s neodolatelnou nabídkou vzít si na týden děti nebo mě poslat na týden bez dětí k moři 🤓

2. Domluvme se předem

Nejlepší bude se předem domluvit, že si ve středu v 11 zavoláme. V případě, že já něco potřebuju od tebe, bude v mym zájmu se přizpůsobit tvým prioritám. Když ty budeš chtít něco ode mě, připravim si k tomu co bude třeba a jakožto člověk, kterej prostě z podstaty věci nerad telefonuje, se na to nachystám i psychicky. Bude to efektivní, všichni budem spokojený svět bude zalitej růžovou duhou. No ne?

3. “Urgent calls only”

V případě, že se jedná o děti (dosaďte si libovolně svůj jiný urgent důvod) je to samozřejmě jiná věc. Ale i tady je na místě si domluvit, že info o tom, jaký krásný bobek můj potomek udělal, si napíšem přes whatsapp, zatímco urgentní návštěvu lékaře, si zavoláme. Žejo.

Já budu vědět, že když mi volá osoba, která zrovna hlídá moje děti, mam telefon zvednout, i kdybych měla slézt z Marzu.

4. Prosím nerušit

Když mi 10x za den bude neplánovaně někdo volat, udělám leda tak hovno. Jakto?

Každej telefonát je zasažením do tvýho dne, tvojí flow. Buď hluboký práce, mateřských aktivit nebo prostě volnýho času.

A jdu i vyvrátit argument Vždyť je to záležitost na dvě minuty. To je bullshit!

Neni to jen o tom, že si tady během dvou minut něco řekneme. Je v tom mnohem víc. Budu totiž muset svoje myšlenky přesměrovat někam jinam a “přeladit” se. Od složitýho článku, přemýšlení nad tím, co dám dětem ke svačině, nebo od drinku na pláži, kdy se mi (konečně) podařilo mít uplně čistou hlavu.

a) Vždycky to chvíli trvá, než se přehodíme, než zpracujeme to, co nám někdo říká a než vyplodíme odpověď.

b) Pak zase trvá, než se přehodíme zpět.

c) Je to nepříjemný. Ne. Je to na hovno.

Když si to sečteme, celej ten telefonní proces je o dost delší než ten samotnej hovor. A když si to dáme 10x za den, udělám tý práce reálně o dost míň. Napíšu toho míň, děti budou bez svačiny a budu mít v hlavě zase nasráno a ne čisto.

5. Akvarijní rybička

Zavoláš-li mi v 9:00 s tím, že ode mě něco budeš potřebovat, například abych zasadila za dvě hodiny ananasovník, připravila ti klíče na kulatý stoleček v předsíni nebo 16:05 otevřela pandořinu skřínku, na 99,9 % to zapomenu a budeme mít mrzení. Nebude ananas, ty se nedostaneš do garáže, protože jsem ti nepřipravila klíče a Pandora bude stále jen klenotnictví.

Přísahám, že to nedělám schválně, já si to prostě nezapatuju. Podle Vlastíka mam paměť akvarijní rybičky.

A nemusim to bejt jenom já, kdo takovou paměť má. Nemusí to bejt způsobený vůbec pamětí, ale jenom přehlcením systému, kdy v ten danej moment nebo situaci nemáme kapacitu na to, si něco zapamatovat.

Kdykoliv někomu voláš proto, aby pro tebe něco udělal v jinej, než bezprostřední moment samotnýho hovoru, automaticky k takovýmu hovoru připojuj mail nebo sms (záleží), kde mu to připomeneš. Alespoň pokud chceš mít jistotu, že se to opravdu stane 😅.

Speaking of akvaryjní rybička, koncentace a kdesi cosi, nebudu všechno svádět jenom na ty telefony. Často jsou na vině i jiný věci… Hmmmmm….

Ach ty internety…

Je ta to příšerná potřeba neustále sledovat aktuální dění. Co když se někde děje něco novýho, co když mi někdo poslal zprávu, přibil mi nějakej lajk?

Často, opravdu často se mi děje, že moje pozornost od toho co dělám, sklouzává k soc sítím. Jsou to svině vychytralý, protože jsou přesně designovaný tak, abysme měli pocit a potřebu, se na ně vracet, aby nám náhodou něco neuteklo…

Nedávno se mě Vlastík ptaj, jestlipak vim, jakou mám průměrnou dobu strávenou na internetu – tzv. screen time. No nevim a ani to vědět radši nechci, Protože vim, že to bude hodně.

V mym případě se bavíme o Instagramu, max Facebooku. Jiný sociální sítě mě neruší. Když jsem ale chodila do práce, byly to i další aplikace, který byly důležitý pro komunikaci s kolegama. Tady zpráva na Slacku, tady notifikace v Basecampu a tady svítící praporky v úkolníčku, který s ubíhajícím časem a tím posouvajícím se DDL (dedaline), mění barvu a intenzitu otravování.

To jsou asi věci, se kterýma se nedá dělat nic jinýho, než se je u hlubší práce naučit ignorovat, kdežto Instagramy, Facebooky, Snapchaty, Tiktoky a další moderní sítě, který už ani neznám, se daj prostě vypnout.

A ano, daj se vypnout i v čase, kdy jsme s dětma. I to je práce a soustředění, ze kterýho nás vytrhujou.

Whole new level je ten, když máš notifikace vypnutý, ale stejně tam lezeš. V tom případě je uplně zavřete, shoďte, odhlaste se. Odnaučíš se na ně kompulzivně klikat prstem a nevědomě je otevírat. A neřikej mi, že to neděláš! 😜🙋🏻‍♀️

Dvakrát měř, jednou volej

Nedávno jsme na chalupě museli trochu upravit houpačku pro děti, protože už jim byla malá. Aby se do ní věšli, bylo potřeba fakt jednoduchym řezem odstranit jedno dřívko, který by dětem zajistilo dost místa na nohy a možnost se na ní houpat další rok.

Do úpravy houpačky jsme se pustili dost narychlo. Konstelace hvězd v ten danej moment nebyla uplně ideální a celá akce byla dost ukvapená. No zkrátka došlo k tomu, že jsme uřízli špatnej kus dřeva a místo akce na 5 minut, trvala úprava houpačky půl dne.

A totéž platí pro tu komunikaci.

Když mi někdo zavolá a chce po mně teď hned okamžitě reakci, je víc než pravděpodobný, že řeknu něco, co nemam dopředu promyšlený a pak si budu řikat tvl ale já bych vlastně odpověděla jinak nebo měla jsem reagovat jinak. Většinou je to totiž tak, že chci ten telefonát co nejdřív ukončit a jsem tak zaměřená na konec toho hovoru, že řeknu nějkou blbost.

Řekneme si to ještě jednou, protože opakování je Matka Tereza: Není naše povinnost ihned reagovat.

Ani na zprávu. Promysli si to. Jak řiká moje terapeutka Poraďte se sama se sebou, než něco řeknete.

Pokud dojde k tomu, že na nás někdo vyvíjí tlak, že jsme ještě neodpověděli, tak to klidně prostě řekni. Teď nevim, potřebuju se nad tim zamyslet. Fakt je to mnohem lepší, než odpověď pro odpověď.

Dopadne to jak s tou houpačkou.

Kdybysme si počkali na lepší okamžik, zabere nám to 5 minut a půjdem od toho. Takhle jsme se s tim srali uplně zbytečně dlouho.

Když odpověď posuneš na lepší čas, nebudeš muset pak muset řešit, nedej bože hasit to, žeš řekla nějakou blbost.

Jak ti to vyhovuje . ?

Lidí tu na planetě máme mnoholyže a každej je tak trochu jinej. Což je mimochodem moudro dne. Tvl 🤦🏻‍♀️😅 Ale počkej, proč to tu řikám, dává v dalším odstavci smysl:

Je rok 2024. Máme na výběr z deseti prdelí různých komunikačních nástrojů a možností, jak se druhou, třetí pátou, dvacátou stranou spojit.

Někomu vyhovuje telefon, někomu zpráva. Možností, kamkam tu zprávu můžeš poslat, je XY. Imessage, whatsapp, messenger, poštovní holub... Někdo sympatizuje s Českou poštou, někdo s PPL.

Nejlepší ze všeho bude si říct, co každýmu vyhovuje. Vyhovuje ti zpráva? Řekni, že ti vyhovuje zpráva a ideálně i kam. Vyhovuje ti telefon? Řekni, že ti vyhovuje telefon a ideálně kdy. Jo, ono nám tu pak nebudou vznikat ty mrzení, že někdo neodpovídá na messengeru nebo nebere telefon. O výsledek jde ale všem stejnej: doručit zprávu.

Prosimvás. Je i blbost si nevolat vůbec, jo… To tim zas taky říct nechci. Ale myslim, že je dobrý tomu dát nějaký obrysy, pravidla, nevim, jak tomu budeme řikat.

Dejte mi vědět, jakej jste tým vy! Telefon nebo zpráva? 😉